18.8.2004

Vrchní Balkárie

Vstáváme raději už v 6:00, ale nebylo třeba, dělníci jezdí na stavbu silnice až po osmé. Je slunečné ráno, konečně vidíme celé údolí a zjišťujeme, že jsme spali ještě o něco dál, než jsme měli. Loni možná šlo spát výš, ale stavba silnice to celé narušila. V 8:30 scházíme na silnici a pokračujeme do Vrchní Balkárie. V jednom místě nejspíš šlo odbočit a cestu si zkrátit, ale nakonec jsme udělali správně, neměli bychom ajran. V 9:20 potkáváme sekáče trávy, zvou nás k sobě do přístřešku. Ajran mixovaný minerálkou je osvěžující a v tom vedru opravdu potěšil. I když moje ruština není nijak úžasná, na malou konverzaci stačila. Oba sekáči pocházejí z Nalčiku a tady nahoře jsou vždy jenom na sekání trávy. Nemají to tady jednoduché a teď pár dní po masakru v Beslanu (který je vzdálem od Nalčiku asi 80 kilometrů) ty vyhlídky rozhodně nebudou lepší. Za celou dobu jsem neměl pocit, že by tu nebylo bezpečno. Ale teď po dvou spadlých letadlech a masakru ve škole... No nic, to sem možná nepatří. Scházíme dál po silnici a na jednom místě je dobrý přístup k říčce. Koupačka taky přišla vhod, mohli jsme se konečně po několika dnech celí umýt, pauza zabrala skoro hodinu. Ve 12:30 docházíme do Vrchní Balkárie, procházíme vesnicí, přecházíme řeku a zastavujeme u magazínu (minerálka, čokoláda, moroženoje) Jsme centrem pozornosti a po chvíli se na nás nalepuje jeden z domorodců, jmenuje se Mucha. Ze začátku je příjemné si popovídat, dokonce nám nabídl ubytování, osvětlil stavbu silnice, ale pak už nás jeho společnost netěší, nicméně zbavit se ho nejde. Vyhlédli jsme si pěkný plácek u řeky, ovšem opět s doprovodem. Sotva jsme si sedli, vidíme náklaďák se zajímavě barevnou korbou. Ano, je to zbytek naší skupiny, jsou tu už ve 13:30. Jde se do místní hospody, dáváme si kotlety s makaróny (těstoviny s šiškami z mletého masa). Honza popil vodku s místními a tak jsme měli velice levnou dopravu do městečka mrtvých (jsou o něm dvě teorie, jedna říká, že tam během epidemie moru umísťovali nakažené a druhá, že to byla vesnice, kterou nechal Stalin v roce 1944 zlikvidovat a obyvatele přemístil do Kazachstánu). Místní tvrdili, že pravdivá je ta druhá možnost. V 16:50 odjíždíme od městečka, zastavujeme u magazínu a pak pokračujeme směrem k Holubím jezerům. Cestou ještě stavíme u soutěsky a tunelu, kterým silnice prochází. Musela to být kdysi dost nepřístupná vesnice. Cesta je rozkopaná (stejně jako do Bezengi), provádí se plynofikace. V 18:30 přijíždíme k Holubím jezerům, nezůstáváme u toho pěkného spodního, ale jedeme k hornímu, kde nevíme, co nás čeká. Je to bahňák, je tam dětský tábor, mají tam malé zásoby piva, jsou tam komáři a poslední výhodou je, že se tam nesmí postavit stan. Kdybychom to tak tušili předem... Spíme na verandě, ale pod přístřeškem. Ale u dolního jezera snad taky nejde spát ve stanech, takže si moc nevybereme.