7.8.2004

Ozbrojený doprovod

Odcházíme v 8:30, scházíme po pohodlné cestě dolinou. Asi tak v 9:30 míjíme velký stan. Domníváme se nejdříve, že to jsou pastevci, ale ti si obvykle zákopy a vysílačku nestaví. Vojáci se bohužel probudili a chtějí pasy. Vzhledem k tomu, že byly nějaké problémy, doprovází nás tři z nich do jejich základny v údolí (jak jsme je později podezřívali, chtěli se asi jenom projít a popovídat si). Kupodivu se cestou nechali vyfotit a rozebrali a složili nám na ukázku samopal. Jeden z vojáků nese Kristýně batoh. Jde se poměrně ostrým tempem, cestou míjímé skupinku mladých Rusů z Moskvy, kteří byli naším doprovodem docela překvapeni. Ve 12:00 jsme už skoro u základny, ale zastavujeme se u minerálních pramenů. Konečně ve 12:30 přicházíme k vojenskému táboru. Zevrubně kontrolují naše pasy, u naší vlakové skupiny postrádají nějaké kartičky, ale přijmou vysvětlení, že jsme je nedostali. Vojáci nám na rozloučenou dávají čerstvý chleba a Irena se může projet na malém, ale rychlém, mongolském koni. Ve 13:00 odcházíme směrem k dalšímu údolí. Asi tak po dvou kilometrech je konečně přestávka na oběd, na loučce ve stínu. Ve 14:30 jdeme dál, ale nejdříve po špatné cestě, až za půl hodiny Honza nachází tu správnou. Je to dlouhé a docela prudké stoupání lesem. Cesta se naštěstí vlní a tak se jde docela dobře. V 16:15 přecházíme říčku a pak už se jde pozvolnou cestou otevřeným údolím. V 17:30 míjíme salaš, kde nám nabídli výborné placky a vařené maso z tura. Máme možnost zůstat nebo si nadejít na další den. Zvolili jsme druhou variantu, takže nás čekal ještě dlouhý kopec, nějakých 500 výškových metrů (tradiční večerní stoupání), zakončený kamenným polem. V 19:30 jsme na tábořišti po náročných 11 hodinách.