Jarní klettersteigy Rakouska (11.-13.6.2004)

Odjezd

Na dlouho domlouvaný víkend se všichni těšili. Původně nás mělo jet šest ve dvou autech, ale nakonec zbyli čtyři vytrvalí jedinci, kteří se bez problémů vešli do jedné Škody Felicie. Odjížděli jsme z Prahy už v pátek a to docela brzo, ráno v půl šesté (fakt se mi ve 4:00 moc vstávat nechtělo, ale co by člověk pro ty hory neobětoval :-) Počasí vypadalo docela slibně, předpověď nezněla úplně špatně. Zabalili jsme všechny věci a vyrazili po obvyklé trase na České Budějovice a hraniční přechod Dolní Dvořiště. Počasí se během trasy začalo docela kazit a když jsme po osmé přejeli do Rakouska, docela kvalitně se rozpršelo. Cestou probíhalo několik zajímavých debat, například na témata 'Maso, proč ano.', 'Žeh, proč ne.'. Alespoň neměl Petr šanci usnout za volantem :-) Projeli jsme Linzem a odbočili z dálnice A1 směrem na Gmunden a Bad Ischl. Místy i přestávalo pršet, počasí se pomalu zlepšovalo. Příjezd do Bad Goisernu už byl za slunečného počasí.

První klettersteig

Zaparkovali jsme pod jedním z lázeňských hotelů, vybalili věci, sbalili vybavení a vyrazili do prvního kopce. Už začalo být opravdu vedro, docela změna oproti chladu a dešti před několika hodinami. Naštěstí bylo cestou pár možností na chlazení a napití, zdejším pramenům se dá docela veřit. Ale i přes aktivní chlazení jsme k klettersteigu na Ewige Wand dorazili docela zpocení, sluníčko pěkně pařilo a cesta byla až na poslední úsek pod stěnou pořád do docela slušného kopce. Samotný klettersteig je docela krátký a dá se mu vyhnout, stěně je tunel. Nazuli jsme si vybavení (sedák, brzda s úvazky, helma), nechali se od ochotného staršího muže, který tu byl na procházce s nějakým malým dítětem (že by vnouče?), pod nástupem na klettersteig vyfotit. Po nezbytném vysvětlení teorie pro Evu, která na žádný klettersteig předtím nelezla, jsem vyrazil po stupech nahoru. První kousek byl v pohodě, ale na dalším úseku, který představoval sice malou, ale kolmou, stěnu s malým množstvím chytů, opatřenou pouze kramlemi (ovšem žádná účka, pouze kolíky) jsem lehce znejistěl. Jak bylo vedro, všechno se potilo, včetně rukou, které měly zajišťovat přitahování. Navíc jsem intenzivně přemýšlel, za co se to vlastně přitáhnu a až (jestli) se přitáhnu, kam dám nohy. V jednu chvíli už skoro převažovala úvaha na téma návrat. Nakonec ale převládla myšlenka, že když už jsem tady, tak se přece nebudu vracet, kvůli takovému kousku. Takže nahoru to šlo, ale i ten krátký úsek mi dal docela zabrat. Ale podobné pocity jsem ale neměl sám. Celou dobu nás pozoroval starší pán s vnoučetem, měl takový skoro starostlivý výraz, jakoby dohlížel, jestli se všichni dostaneme v pořádku nahoru. Dostali :-) Teď už zbýval jenom návrat. Byla možnost projít dolů tunelem a vrátit se původní cestou, ale proč by to člověk dělal, když zbývala ještě vetší část odpoledne. Takže jsme sundali vybavení a vyrazili horem přes kopec. Stále byl hrozné vedro a docela dusno. Vpravo pod námi se otvíraly pohledy na Bad Goisern a Hallstattské jezero vzadu. Pěkný výhled byl z Blaschke Warte, kde je malý přístřešek s lavičkami a kde jsme si dávali krátkou pozdně obědovou přestávku. Před námi pak byl ještě kus výstupu do sedla pod Predigstuhlem (1278 m). Ze sedla klesá cesta podél skalního bloku, je tam nataženo pár lan, ale vybavení není nutné. Po dalším klesání se dostáváme z velké paseky do lesa po čase se napojujeme na cestu, kterou jsme šli nahoru ke klettersteigu. Chvíli před pátou odpoledne jsme u zpátky auta a vyrážíme směrem na Hallstatt. Počasí zatím vypadá docela rozumě, ale na západě se objevují černé mraky. Přejíždíme do Hallstattu a pokoušíme se najít místo na spaní. A oblíbené odpočivadlo je kupodivu úplně prázdné, máme tedy kde spát. Vyzkoušeli jsme i večerní koupel v jezeře, byla sice příjemná, ale na žádné delší cachtání nebo plavání to tedy nebylo, voda byla pěkně studená. Vybalujeme věci na spaní a nezbytné červené víno z nejkvalitnějších moravských hroznů :-) Začíná opět pršet, ale to už naštěstí máme sbaleno na spaní. Ale tak jednoduché to zase není, protože najít místo, kam neprší, se nakonec všem nepodařilo.

Mlha a déšť

Ráno jsme se probudili do nedeštivého rána, docela příjemné překvapení. Sbalili jsme si všechny věci a odjeli směrem na Schladming. Cestou jsme ani moc nebloudili, škoda, že nevyšla plánovaná zkratka (v mapě byla, ale čekal tam na nás zákaz vjezdu). V 10:00 jsme za slunečného počasí vyrazili z Feistereru (kousek od známého zimního střediska Ramsau) nahoru (kam jinam :-) směrem na chatu Guttenberghaus, čekalo nás skoro kilomterové převýšení a cesta byla podle ukazatelů na 2 a 3/4 hodiny. Počasí se postupně měnilo, sluníčko nakonec zalezlo za mraky a z údolí začala stoupat mlha. Také se celkem ochladilo a začal foukat studený vítr a pak další oblečení přišlo vhod. Na chatu jsme dorazili asi tak ve 12:30, spadlo pár kapek deště. Rozmýšleli jsme se, co dál, naším cílem byl klettersteig obtížnosti C/D na 2553 metrů vysoký Eselstein, který se tyčí přímo nad chatou. Aby se nám lépe přemýšlelo, dali jsme si čaj a hráškovou polévku. Byla výborná, taky aby za 3,4 EUR nebyla :-) Při placení jsme tak přemýšleli, jak se zeptat na klettersteig, Eva (výborná němčinářka) už měla připravený dotaz, ale dostala nás manželka chataře, která nás oslovila plynnou češtinou: "Kdo měl ten čaj a polívku a kdo měl ty pohledy?". Na chvíli jsme se docela zarazili, později jsme se pak od chataře dozvěděli, že jeho manželka je z Mariánských lázní. Klettersteig je prý od chaty vzdálen asi tak 20 minut, což není daleko a není až tak těžký a prý už tam ani není sníh. Zaplatili jsme útratu (překvapil čaj za 2,80 EUR) a vydali se směrem ke klettersteigu (to už byla docela zima, rukavice a kulíšky se velmi hodily). Klettersteig opravdu není moc daleko, přibližně po 20 minutách jsme dorazili k rozcestníku. Což ovšem znamenalo, že někde nahoře v mlze začíná klettersteig. Mezitím dorazila česká rodinka, co jsme ji potkali v chatě a ti také nevěděli, kde přesně klettersteig je. Tak co teď, přece se nevrátíme. Vyrazili jsme s Honzou sněhovým polem směrem vzhůru po trase, kde se daly tušit nějaké stopy. Podařilo se, nástup na klettersteig se nám v mlze nakonec ukázal. Měli jsme sice určité pochybnosti, zda je dobrý nápad tam lézt, počasí se mohlo kdykoliv zkazit, ale nakonec jsme se v mlze rozhodli, že vyrazíme. Rodinku jsme pustili před sebe, nazuli vybavení a vyrazili. Klettersteig má několik částí různé obtížnosti, jak ukazuje obrázek (fotky prakticky nemám, protože v dešti a mlze stejně moc fotit nešlo). Úvodní část byla jednoduchá, přestože nebylo kvůli mlze vidět, kam lezeme (viz fotky na mojí fotogalerii). První opravdu nepříjemný úsek byl 'Querung in Platte, C/D', následovaný úsekem 'sehr steiler Aufschung, D', kde se člověk už musel dost spoléhat na lano, které sice bylo natažené precizně a v dostatečně krátkých úsecích, ale lezlo se do skoro kolmé stěny s kramlemi, padal zmrzlý déšť a foukal vítr. Naštěstí se pod jednotlivými těžkými úseky dalo odpočívat. Nejhorší to ovšem bylo ještě o něco výš, na úseku 'Steilstück, C/D', kde už docela slušně pršelo. Za sucha by byl úsek celkem v pohodě, ale když je potřeba se držet lana, které klouže, není to nic moc příjemného. Alespoň jsem si vyzkoušel, jak se padá do brzdy :-) Už zbýval jenom kousek, abych se chytil železné tyče, co fixovala lano, kdy mi začalo jistící lano v rukách definitivně podkluzovat a s pocitem, že už se krátkém pádu nevyhnu, jsem doufal, že brzda zafunguje. Trošku jsem se odřel, ale jinak v pohodě. Co teď, nahoru se stejně dostat musím a lano pořád klouže (skála taky). Při druhém pokusu už jsem se dostal o kousek výš a málem jsem letěl znovu, ale tentokrát jsem se chytil skály a měl čas na odpočinek. Hmátl jsem po tyči a povedlo se, nejtěžší úsek byl za mnou. Zbytek už je jednoduchý, nejsou tam lana a ani nejsou potřeba. Po 1 hodině a 40 minutách jsme dorazili na vrchol, udělali vrcholovou fotku a zapsali se do knihy. Myslím, že v dešti bylo zdolání tohoto klettersteigu docela hodnotným výkonem. Zpátky jsme vyrazili někdy v 16:30, cestou, která vede z druhé strany a je tvořena převážně sutí. Ovšem nejenom sutí, celý kotel v němž byla chata, byl ještě pokryt sněhem. Přece nepůjdeme po náročné turistické cestě, když se můžeme vézt po sněhu. Jak taková jízda (nakonec několik stovek metrů dlouhá) může vypadat, ukazuje tohle video (bez zvuku, DivX, 1.2MB). Dole u chaty jsme byli za chvilku, lyžování bez lyží bylo super. U chaty jsme si popovídali s chatařem (tedy Eva si popovídala, my ostatní jsme pouze poslouchali) a pak vyrazili dolů k autu. Sestup trval přibližně hodinu a půl a byl provázen deštěm. V 19:00 jsme vlezli zmoklí do auta a jeli hledat místo na spaní. Po neúspěšném prohledání seníků (courání po mokré louce už naše mokré boty definitivně dorazilo) jsme nakonec dojeli zpět do Hallstattu. Bylo tam kupodivu volno, poktali jsme pouze skupinu Čechů, které jsme znali od včera. Koupel v jezeře (ta voda je snad ještě studenější, než včera), víno, spánek (tentokrát skoro v suchu).

Návrat

Ráno svítí sluníčko. Ale kdepak, prší, prší, prší. Klettersteig dneska nebude, možná krátký výlet. Sbalili jsme se na zpáteční cestu, vyměnili adresy s druhou skupinou a vyrazili k domovu. Během cesty byla jenom jedna přestávka a to v Gmundenu. Tam jsme si prohlédli vodní zámek a krmili vodní ptactvo, více viz opět fotogalerie. Přibližně ve 13:30 jsme překročili hranice a po zastávce v New Klondike Saloonu na obědě pokračovali přes České Budějovice, kde vystupovala Eva, za deště až do Prahy. V Praze jsme byli chvíli po páté odpoledne. I přes relativně nepříznivé počasí se dá říct, že výlet se vydařil. Tak třeba zase na podzim.

... zpět ...