Pokud byste chteli videt pouze fotky, kliknete si ZDE, ale to jeste budu dodelavat, at tam jsou i nahledy. Na vsechny male fotecky se da kliknout a otevrou se v novem okne ve vetsi verzi. Nastanou-li nekde s prohlizenim fotek problemy, poslete mi prosim mail na adresu michal@ucw.cz s informaci o prohlizeci a verzi prohlizece.
28. - 29.6.2002
Ve 22:00 odjíždíme z Prahy od polikliniky na Budějovické. V Berouně ještě
nabíráme poslední spolucestující a pak už míříme směrem k hranicím, které
překračujeme okolo jedné hodiny po půlnoci v Rozvadově. Na začátku
cesty se jako tradičně pouští film, tentokráte jsou to 'Sexuální
praktiky pozemšťanů'. A pak následuje noční přejezd do Itálie do
oblasti Trentino přes Řezno, Mnichov, Innsbruck, Brennerský průsmyk.
První ranní zastávka je v Brixenu, městečku pod Alpami, kde
jistou dobu nedobrovolně pobýval Karel Havlíček Borovský. Po pomalém
stoupání po poměrně úzké silničce s mnoha serpentinami přijíždíme
kolem 11:00 do
Folgarie,
místa, kde budeme bydlet. Nejdříve ale musíme zajet do
Lavarone,
odprezentovat se a domluvit si ubytování.
Příjemnou změnou je, že ubytování nebude v žádných chatičkách, ale v
pokojích v domě. Bohužel jsou 2 různá místa na ubytování a tak část
lidí spí ve vesnici Costa (asi tak ve vzdálenosti 2 km
od našeho ubytování ve vesnici Carpeneda).
)
Další sympatickou věcí v Lavarone je zdarma přístup na Internet v
centru závodů, což mnozí z nás využili k vyřízení mailů či poslání
SMSek rodinám, drahým polovičkám co musely zůstat doma apod. Honza
zjišťoval přítomnost USB řadiče, aby mohl později poslat do Prahy
fotky z digitálního foťáku. Bohužel zde přítomný systém WindowsNT toto
šikovné rozhranní nepodporuje, bude se muset promazávat ...
I přes drobné problémy s parkováním autobusu jsme se ubytovali a po malých skupinkách vyrazili na Cornetto. Což pro některé znamenalo horu nad Folgarií o výšce 2050 metrů, pro jiné vycházku do města na stejnojmennou zmrzlinu. Počasí bylo krásné, svítilo sluníčko. Výstup na Cornetto není nijak obtížný, projde se městečkem a pak následuje pohodlná lesní cesta, louka nad chatou Paradiso ke které vede lanovka a finální cestička klečí. Drobným zádrhelem může být, že je nutné vystoupat skoro 1000 výškových metrů. V podvečer se zkazilo počasí a vypadalo to na déšť, ale ten se nakonec nekonal. Ale výhled tím pádem nebyl nijak skvělý. Každý si pak sestoupil vlastní cestou a večer se všichni nakonec sešli v domě, kde jsme bydleli, ošetřovaly se první odřené nohy, vařila večeře a popíjelo italské víno, balené v praktických pětilitrových demižonech.
30.6.2002
Na dnešní den byla naplánována túra v oblasti Dente. Protože dolů
až k našemu baráčku se autobus nedostane (tedy dostane, ale otočí se
tam jenom velmi obtížně), musíme vždycky nahoru na křižovatku, kde už
se autobus otočí (přijíždí vžycky z vesničky Costa, kde bydlí
zbyteček lidí a ridiči). Protože dneska ještě neměli všichni zažitý
odjezd z křižovatky, přišla část lidí pozdě. Takže s malým zpožděním
vyrážíme před 8:30 směrem na
Mga. Borcola. Ze začátku byla cesta
v pohodě, ale brzo nastal první zádrhel. Ve vesničce Piazza, kde jsme
měli odbočit, se autobus nevytočil. Takže jsme museli sjet o něco níže
po silnici a otočit se na vhodném nalezeném místě. To se nakonec
podařilo a tak jsme mohli pokračovat. Ale už kousek za odbočkou, ve
vesnici jménem Zoreri nastal další problém. Malá zídka v zatáčce
u silnice se ukázala býti pro Karosu nepřekonatelným problémem.
Autobus se prostě nemohl vytočit. Po několika marných pokusech, kterým
přihlížel majitel zídky a jeho nezletilý potomek s obličejem
připlácnutým na sklo, autobus scouval o pár set metrů níže na
parkoviště (lépe možná skládku štěrku) v zatáčce silnice. Značně nám to
zkřížilo plány, protože jsme na
Mga. Borcola museli dojít pěšky po
silnici do kopce několik kilometrů.
)
Tudíž jsme ze sedla vyrazili
až v 11:00, což bylo o 2 hodiny později, než se počítalo. Bylo docela
vedro, svítíčko slunilo a štipky mouchaly.
)
První naše kroky vedly
po mezinárodní cestě E5 serpentinami lesem vzhůru. Na
planině
nad lesem se celá výprava definitivně roztrhala na malé skupiny. Nyní
se zmíním o skupině, která nakonec zdolala oba vrcholy Dente a to jak
Italský, tak Rakouský. Z E5 jsme se odpojili a dále šli mezi skalami
až na místo zvané
Sette Croci, což je jeden z
)
pomníčků první světové války, jejíž stopy jsou i dnes vidět v celých
Dolomitech. A to od tohoto nesmyslného vraždění uplynulo skoro 90 let.
Další úsek cesty vede po pohodlné vojenské silničce a ta končí kousek
)
pod vrcholy Dente. To už bylo 14:30 a říkal jsem si, že to do těch
18:00, na kdy byl naplánován odjezd, nemůžeme stihnout. Ale
nepředbíhejme.
Na vrcholech Dente byla velitelství obou armád a pěkně
vybudované střílny a zákopy (když je to bavilo ... ono asi nebavilo,
ale museli :( a opět je tu (na Rakouském vrcholu)
symbolický kříž
z kousků plechu a ostnatého drátu. Protože už bylo po třetí
)
hodině odpolední, bylo na čase vyrazit na cestu zpět. Počasí nám
přálo, zatáhlo se a trošku ochladilo, což je na chození příjemnější,
než bylo to dopolední vedro. Sešli jsme dolů z vrcholu a kousek pod ním
jsme se opět napojili na známou E5, která Dente obchází. Ostatně tato
cesta se vyhýbá i spoustě jiných zajímavých míst. Z E5 jsme se brzo
odpojili a pak jsme postupně přes Sella di Puzzo, kde byla
během války nemocnice, Mga. Bisorte (kde jsme vyzvěděli jak dopadlo
finále mistrovství světa ve fotbale), sešli kosodřevinou a později
lesem až dolů k přehradě do údolí pod vesničku Zoreri, kde stál
autobus. Sestup byl dost nepříjemný a ještě nás na konci čekal výstup
nahoru k autobusu. Ze začátku se zdálo, že budeme muset jít po
silnici, ale nakonec se přece jenom objevila zarostlá zkratka, která
ústila kousek od štěrkoviště s autobusem. A stihli jsme do šesti. Tedy
ne všichni, ale zbytek lidí postupně dorazil a po půl sedmé jsme mohli
vyjet směrem do Folgarie. Cestou zpátky jsme si pouštěli film o
minulém ročníku závodů v této oblasti. Večer bylo k dispozici opět
víno.
1.7.2002
Dnes nás čekal první den závodů. Přivítalo nás krásné ráno. Ani dneska jsme
neodjeli včas, vracel jsem se pro číslo.
Shromaždiště první a druhé etapy bylo
Passo Coe. Je to sedlo ve výšce 1600 metrů a mezi zajímavosti
patří botanická zahrada. I když více než botanickou zahradu to
připomíná oplocený kus louky, stejný jako je ta neoplocená okolo :)
Samozřejmě se tam ale platí vstupné. Všude je spousta lidí (účastníků závodů je
2752, nejvíce jich přijelo ze Švýcarska a to 508, z Itálie 434 a Švédska
432). Ani Češi se se svým počtem 83 neztratili. Nejdále to do Itálie
ovšem měli orienťáci z Nového Zélandu. Na běhání bylo poměrně vedro,
ale stejně jsme se nemohli dočkat, až vyrazíme do neznámého terénu.
Přece jenom tohle v Čechách nenajdeme. Mapa první etapy
Otevřený a členitý terén, kde se nejlépe dá orientovat pomocí
vrstevnic a naprosto nevhodné je spoléhat na cestičky a porosty jako u
nás. Ale musím zdůraznit, že první etapa byla postavená velmi pěkně.
Taky proto si možná někteří pobyt v lese prodloužili :)
Jedinou nepříjemností zdejšího terénu je velké množství plotů s
ostnatými dráty, které oddělují jednotlivé pastviny.
Po závodě bylo několik možností, co dělat. Slunit se, vyrazit na
okolní kopce, zajít se podívat na některou z blízkých pevností.
Největší skupina vyrazila po pohodlné lesní cestě na
Monte Maggio. Nešlo se ovšem najednou, ale po menších skupinkách. Nahoře
bohužel nic vidět nebylo, všechno obklopovala mlha. Takže nahoře na
hoře jsme jenom posvačili v zákopu a kráčeli zpět, ovšem po jiné
cestě, staré vojenské silnici, směrem na Passo Coe. Vzhledem k tomu, že jsme
měli dost času, zašli jsme se mrknout na blízkou pevnost
Dosso del Sommo.
Cesta vedla převážně po sjezdovce a to dolů a nahoru a zase dolů a zase
nahoru. Pevnost už je v docela dezolátním stavu, zub času se na
ní značně podepsal. Byla součástí soustavy opevnění, které budovalo
Rakousko - Uhersko v letech 1909 - 1913. A to bylo s Itálií v
Trojspolku. Možná si chtěli udržet Jižní Tyrolsko, které Itálie chtěla
a po válce nakonec získala.
)
Po prohlídce pevnosti jsme se vrátili na Passo Coe. Docela se ochladilo
a foukal studený vítr. Večer byly opět na řadě nákupy a pak
posezení u vína.
2.7.2002
Dnes se počasí "trošku" zkazilo, již od rána lilo jako z konve. V průběhu dne ale několikrát přestalo a zase začalo. V podvečer se ale nakonec udělalo pěkně. Závody byly ve stejném terénu jako včera, ale byla na pořadu zkrácená trať. Pár jedinců se vyrazilo usadit na shromaždiště, ale po chvíli se vrátili do autobusu, prý, že se jim po nás stýská :) Ven se nám moc nechtělo, běhání v dešti není až tak oblíbené. Přesto si někteří z nás pobyt v lese patřičně užili. Docela se divím, že to mapa zvládla bez poškození.
Protože počasí opravdu nebylo nějak úžasné, vypadalo to, že tentokráte žádný
odpolední výlet nebude. Ale počasí se nakonec umoudřilo a tak se
plánovaný pěší přechod do Folgarie přece jenom uskutečnil. Nejdříve nás
vyrazilo pět, ale postupně se přidali další, protože už to nevypadalo na
déšť. Opět jsme viděli jednu z pevností a to
Sommo Alto. Je zachovalejší než Dosso del Sommo. Původně tu pevnost
)
vůbec být neměla, pozice měla sloužit pouze jako kasárny. Ale ze
strategických důvodů rakousko-uherské velení rozhodlo o vybudování
pevnosti. Pak už jsme sešli pohodlnou lesní cestou do vesničky Costa,
kde mají pěkný kostel a golfové hřiště. Po nákupu jsme se
nechali odvézt do Folgarie autobusem z místa, kde bydleli řidiči a
druhá část zájezdu. Večer jsme jeli do Lavarone na vyhlášení.
Před samotným vyhlášením bylo opět možné si přečíst poštu a poslat
SMSky, ale byla tam docela fronta. Vyhlášení probíhalo vždy ve velké
společenské místnosti a dnes byl na programu ještě koncert pěveckého
sboru z Luserny.
3.7.2002
Dnes byl na programu volný den bez závodů a tak samozřejmě přišel na řadu celodenní výlet. Protože se jelo na druhou stranu než obvykle, mohli jsme nastupovat do autobusu dole pod domem a nemuseli šlapat nahoru na křižovatku. Sjeli jsme dolů do nížiny, do městečka Riva u Lago di Garda. Je krásně vidět, jak člověk jede z hor do subtropů. Vegetace se mění ze smrků na palmy. Riva je velmi pěkné a rozkvetlé město, rostou tu banánovníky, magnólie, tisy, ibišky ...). Jenom s autobusem jsme měli trochu problémy, nebylo kde zaparkovat. Ale i pro autobus se nakonec místo našlo. ma jakési místní větší autobusové zastávce. Část lidí zde vystoupila a vydala se prozkoumat jednnu z via ferrat nad Rivou. Ostatní jeli nahoru po silnici až do osady Ballino, kde vystoupila malá skupinka a zbytek se vrátil k Lago di Tenno. Koupání v jezeře se účastnili jen dva odvážlivci (a to ta voda byla velmi příjemná a plavání mezi rybami také není úplně nezajímavé :) No nic, je třeba vyrazit, už je skoro 11:00. Stoupáme lesem přibližně jeden výškový kilometr. Další část cesty už je zajímavější. Traverz pod skalami, kde je cestička opravdu úzká, prolézá se různou vegetací a všude je spousta mravenců. Škoda, že není moc vidět, protože se všude válí mlha. Cestička vylézá na sedle Bocca di Trat a pak už pokračuje téměř pořád po vrstevnici až pod Cima d'Oro. Za sedlem je kousek chata, Nino Pernici, těšil jsem se, že tam bude voda, ale není :( V úseku ze sedla naše cesta kopíruje Sentiero della pace, což je trasa po bývalé frontové linii. Taky jsou místy znát pozůstatky války. Ještě projít lesem a pak už zbývá jenom nepříjemný sestup dolů do Rivy. Na velmi krátké vzdálenosti je nutné sklesat asi tak 1300 výškových metrů. Cestička se vine vegetací a je postupně znát, jak přibývá teploty a vlhkosti, dole v Rivě je jako v prádelně. Ještě se smočit v Lago di Garda a můžeme vyrazit zpátky k autobusu. Hladina není klidná, jsou velmi pěkné vlny, takže plavání není úplně jednoduché. Ale osvěžení je to báječné. Schyluje se k bouřce, ale to už vyjíždíme zpět do Folgarie. Cestou zpátky se zastavujeme na nákupu v jakémsi supermarketu. Večer tradičně víno a tentokráte navíc hra v kostky.
4.7.2002
Dnes byl na programu třetí den závodů. Ráno nebylo moc hezky, ale
během dne se počasí umoudřilo a byly pak krásné výhledy. Dnešní
etapa se konala v
Millegrobbe, kousek od městečka Luserna.
Přejezd na etapu byl tím pádem docela dlouhý, protože Millegrobbe leží
ještě za Lavarone, kde je cetrum závodů. Odjezd však byl až v 9:30,
protože všichni startovali poměrně pozdě (co se týká startu, vždycky
všichni startovali v poměrně malém časovém rozmezí, nemuseli jsme na
shromaždišti dlouho čekat. Millegrobbe je samota, všude kolem
shromaždiště se pásly krávy. Terén byl jiný, než na Passo
Coe, více připomínal terény na které jsme zvyklí. Poměrně dobře průběžný
smrkový les se skalkami.
Co se týká výsledků, byl dnešní den mimořádně úspěšný, protože kromě
několika druhých míst vyhrál Ondra Pokorný svou kategorii HAL.
Tudíž jsme byli večer na vyhlášení a konečně zjistili, co se
skrývá v proutěných koších, co výherci (vyhlašují se pouze první
místa) dostávají.
Odpoledne nebyl na programu výlet, ale návštěva pevnosti (čeho jiného :)
Belvedere, ale není tak úplně obyčejná pevnost. Zachovala se totiž
úplně celá v téměř neporušeném stavu až do dnešních dní. Vybírá se do
)
)
ní vstupné ve výši 3 EUR a je tu výstava předmětů a zařízení z pevnosti.
)
Dále je zde na panelech povídání o životě v pevnosti a průběhu
1.světové války v Dolomitech. Pevnost je rozsáhlá je při návštěvě máte
)
možnost si projít ubikace vojáků, nemocnici, jídelnu, márnici. A je
od ní pěkný
výhled, pokud se ovšem podaří počasí.
Po prohlídce pevnosti jsme se opět přesunuli do Folgarie. A jak už jsem se
zmínil, večer bylo vyhlášení, tentokráte bez hudby. A málem bych zapomněl,
vždycky večer na vyhlášení byly k dispozici fotografie pořízené během závodu.
Našli jsme se na nich snad všichni, ale cena 5 EURO od zakoupení fotek
většinou odradila. A ještě něco důležitého. Asi tak 20 lidí se dohlásilo na
další 2 dny závodu a připojilo se tak ke 3 lidem, kteří už byli na všech 5 dní
přihlášeni předem.
5.7.2002
Dneska jsme museli vstávat brzo ráno, protože se odjíždělo už v 7:30. První
skupina lidí (ti, co neběželi pouze první 3 etapy nebo neběhali vůbec) se
nechala vysadit na Passo della Fricca a vydali se na výpravu přes Bocco di
)
Filadona a Cornetto do Folgarie. Druhá skupina se přesunula do místa konání
čtvrté etapy, opět Millegrobbe. Dnešní etapa byla kratší než včerejší, počasí
bylo docela pěkné (i když sem tam mraky nevěštily nic dobrého), ale foukal
studený vítr. Okolí shromaždiště opět opanovaly
krávy.
Na odpoledne byl opět naplánován výlet, ale žádná společná akce, každý jak chtěl. Byla opět možnost navštívit pevnost, tentokráte pevnost Luserna, která byla kousek od startu 3.etapy. Z níže položené části pevnosti je docela pěkný výhled, horní část je poměrně pobořená, ale do pevnosti se dá vlézt a kousek projít a dokonce jsou tu i informační tabule, kde je možné se dozvědět, že co se týká zbraní, byla tato pevnost nejlépe vybavenou pevností v celém místním systému. Od pevnosti se pak člověk musel vrátit kousek zpátky a pak už se dalo projít přes pastviny (kde je zachován kus zákopu a velmi tu otravují mouchy) kolem samoty Millegrobbe a lesem, kde se běhalo do sedla a odtud opět kolem jedné z pevností do místa, kde nás vyzvedl autobus. Další možností bylo navštívit údolí s vodopády.
6.7.2002
Dnes byl na programu poslední den závodů a pro některé z nás to znamenalo
možnost vyběhnout si pěkné umístění. Zuzka Erbenová v kategorii DB vybíhala s
několikasekundovou ztrátou z druhého místa, Ondra Pokorný byl v HAL zatím celkově
šestý. Zuzka nakonec svou kategorii vyhrála, Ondra skončil desátý.
Zajímavý byl výsledek mužské elity, kde vyhrál Slovák Marian Davidík.
Poslední etapa nebyla nijak zajímavá. Konala se v centru závodů, v Lavarone
v městečku Gionghi. Pro část kategorií byl start 2.5 km od shromaždiště a navíc
byl tím pádem v postupu dlouhý přeběh mezi postartovním a cílovým lesem. Do
ztráty 1 hodina se startovalo s časovým odstupem podle ztráty na vedoucího
závodníka a pak po více než 2 minutách, ale nikoliv v pořadí podle ztráty, ale
podle nalosování. Sice už to může být lidem s více než hodinovou ztrátou jedno,
ale úplně spravedlivé to není. Protože bylo nutné počkat na vyhlášení vítězů,
odjezd se zdržel a z Lavarone jsme odjížděli až ve 14:30. Těsně jsme při odjezdu
nezmokli. Ve Folgarii jsme nabalili věci (a to už jsme zmokli) do autobusu a
vyrazili dolů do údolí a pak přes Milano do Florencie. Cesta vede převázně po
dálnici, často po mostech a různými tunely. V 19:45 jsme dorazili do Florenci.
Po půlhodinovém bloudění ulicemi jsme zastavili kousek od místa našeho
ubytování, hostelu Santa Monaca. Je to ubytovna v klášteře s oddělenými
místnostmi po muže a ženy. Každopádně ubytování to bylo docela příjemné a navíc
v centru. Drobné problémy nastaly s autobusem. Neměl kde zaparkovat, takže musel
odjet pryč z centra. Po ubytování jsme vyrazili do noční Florencie. U leckoho
byla nezbytná návštěva restaurace či
pizzerie a pak už zbývalo jenom nasát
atmosféru noční Florencie. Je určitě lepší než během dne, kdy jsou tu mračna
turistů, fronty a vedro. Ale zase se toho dá více fotit. Večer je to jiné -
pouliční prodavači a
umělci, méně lidí,
koncert před Palazzo Vecchio, osvětlené
výlohy
zavřených obchodů, milenecké dvojice, lidé vracející se z divadla.
Každopádně je atmosféra neopakovatelná. A mají tu výbornou zmrzlinu :)
)
|
)
|
)
|
7.7.2002
Opouštíme Itálii. V 7:00 odjíždíme z Florencie a už v 8:15 přijíždíme do města Livorno, které je zajímavé jenom tím, že odsud jezdí trajekty. A jede odtud v 10:00 i náš trajekt Moby Vincent společnosti Moby Lines. Najíždění na trajekt je tu trochu obtížnější (zlatá Skandinávie). Ale i přes drobné potíže se v 9:30 naloďujeme na trajekt a včas odjíždíme do Bastie. Trajekt byl sice poměrně obsazen, ale lidí se po palubách pohybovalo poměrně málo, takže místa bylo všude relativně dost. Protože cesta trvá kolem 4 hodin, bylo nutné ji nějak vyplnit. Dalo se spát, opalovat se zádi trajektu, testovat místní pivo :) či pozorovat na monitoru, kde se právě trajekt nalézá. Trajekt měl na mnoha místech klimatizaci, takže uvnitř bylo docela příjemně a cesta rychle ubíhala. Přibližně uprostřed cesty se nalézá ostrůvek Capri. Kolem 14:00 přijíždíme do Bastie, ale ještě nějakou dobu trvá, než je trajekt vyložen. Takže od trajektu odjíždíme ve 14:30. Poté, co jsme se vymotali ze zácpy v Bastii, jsme vyrazili na cestu do vnitrozemí. Na chvilku jsme zastavili v městečku Corte, bývalém hlavním městě a v 17:45 opět vyrazili na další cestu. Po půlhodině jízdy jsme dojeli do místa, kde budeme přespávat a to do kempu Di Soleil.
8.7.2002
Na dnešní den byla naplánována první část přechodu po GR20, což je trasa,
protínající celou Korsiku od severu k jihu a je velmi populární. Většina lidí
vyrazila delší variantu a odjížděla autobusem už v 7:30 do sedla Vizzavona.
Odtud vyrazili po trase GR20 přes chatu l'Onda až na chatu
Petra Piana. Samozřejmě s věcmi na dvou(tří)denní přechod. Druhá skupina
(ta, co nešla na přechod) jela také autobusem, ale měli jednodenní výlet.
Třetí skupina také vyrazila s věcmi na
přechod, ale kratší cestou a z kempu. Odcházeli jsme po částech, první část v
9:00, druhá kolem poledne a poslední o půl druhé, času dost :) První 4 km se
musí jít bohužel po silnici do vesničky Canaglia, ale pak se cesta vine
údolím podle říčky
Manganella. Údolí nabízí spoustu míst ke koupání -
tůňky, kaskády, klouzačky a průzračnou, příjemně studenou vodu. Samozřejmě jsme
této možnosti několikrát za cestu využili. Přibližně po hodině chůze se cesta
rozděluje a odtud je možné dojít buď na chatu l'Onda nebo pokračovat dále, nyní
už více do kopce podle říčky. V dalším úseku cesta opouští les a prudce stoupá
až k vodopádu (to je už poslední pitná voda, která na cestě je, další je až u
chaty). Po dalším stoupání se přijde k chatičce s ohradou, kde se nachází
početné stádo koz. Ale tím cesta nekončí, zbývá ještě nějakých 200 výškových
metrů k chatě Petra Piana. Celá cesta z kempu až k chatě se dá pohodlně
zvládnout za nějaké 4 hodiny, ale je dobré si nechat dost času na koupání, takže
se samozřejmě protáhne.
Chata je na docela pěkném místě s výhledem do údolí. Je tu heliport,
záchody, sprchy, obchůdek a pramen s pitnou vodou. Dá se spát buď v chatě (ale
ta byla obsazena) nebo ve stanech u chaty, za což se taky platí asi 3 EURa.
Pobíhají tu 2 psi a pozor na polodivoká prasata, můžou se dostat docela bľízko
a na Korsice jich je hodně, nějakých 60 tisíc. Lenka a Majda se rozhodly, že
budou spát venku. Honza je potěšil historkou o Petrovi Pianovi (jak je všeobecně
známo, Petr hodně pil a opilý pak spadl ze skály a jeho duch kolem chaty v noci
bloudí :) a s tvrzením, že se bát nemusejí, že duch do stanu nevleze, šel spát.
Večer došli z našeho zítřejšího směru nějací jedinci. Samozřejmě jsme se jich
zeptali, jak dlouho šli. Že prý 11 hodin (bez přéstávek) a že je ta cesta fakt
náročná a dlouhá. Den předtím jsme se dozvěděli od jakýchsi Čechů, že to nemáme
šanci za den stihnout a že bychom měli vyrazit někdy ve 4:00 ráno. No uvidíme.
9.7.2002
Budíček byl velmi brzo, protože jsme fakt chtěli už v 7:00 vyrazit. Víceméně se
to podařilo a mohli jsme tedy nahodit batohy a s východem slunce vyrazit do kopce.
Hnedka na úvod 400 výškových metrů na Bocca Muzella. Na cestu bylo
příjemně, slunce po chvíli přestalo svítit a spadlo i pár kapek deště. Na Bocca
Muzella jsme dorazili za hodinu a pak následoval
sestup. Za další hodinu byla
opět přestávka, tentokráte nad níže položeným pěkným jezerem. Odtud už
)
začala být cesta zajímavější. Po jisté době se totiž značení cesty změnilo na
tečkovanou a taky to bylo znát. Místy se lezlo po skalách. Potkávali jsme cestou
poměrně hodně lidí, zejména Čechů :) Po výlezu na hřeben následoval opět
nepříjemný sestup až k chatě Manganu. Cestou opět spadlo pár kapek a
)
obloha už byla slušně zatažená. Kolem poledne jsme dorazili k chatě, doplnili
zásoby pitné vody a poobědvali. Ten, kdo by chtěl, mohl zůstat na přespání u
chaty, ale kdo by tu zůstával, když bylo teprve poledne. Na Col de Vergio
to ale bylo ještě docela daleko, nějakých 20 km. Ale už s malým převýšením a po
docela pohodlné čestě. Přibližně ve 13:00 odcházíme od chaty. Ale už za čtvrt
hodiny se definitivně zatahuje, přichází bouřka a začíná pršet. Rozhodli jsme
se, že se nikde schovávat nebudeme a půjdeme za deště (ovšem větší část lidí se
schovala). Pouze bylo nutné zakrýt batohy a případně vybalit pláštěnky a různé
podobné hračičky chránící před deštěm. Po krátké úvaze jsem usoudil, že batoh mi
nepromokne, obal na stan sice ano, ale stan uschne a pak že pláštěnku (kterou
nemám) si brát nebudu, protože čím méně toho na mě zmokne, tím lépe :) Sandály
taky nevadily, alespoň se neprášelo a bílé ponožky si zachovaly původní barvu
:)) Od chaty se přechází přes pláň k chatičce Bergerie de Vaccaghio a pak
se jde "lesem" (jsou tam nějaké, zajímavě tvarované buky) až k jezerům.
První z ledovcových jezer bylo vyschlé, ale další,
Lac de Nino
bylo velmi pěkné. Na pláni u jezera se pásly krávy a
koně a počasí už upustilo od dalších kapek deště a opět vysvitlo sluníčko.
Od jezera se stoupá na
Bocca a Reta a pak už cesta víceméně klesá na Bocca San
Pedru. Odtud už je to na Col de Vergio něco kolem hodiny příjmemné cesty
lesem. Kolem 18:00 přicházíme na místo spaní. A pak že se to nedá stihnout.
Všechno jde, když se chce :) Je ale pravda, že opačná cesta je asi náročnější,
protože nejnepříjemnější úsek cesty a to lezení po skalách, je až skoro na
konci. Postupně dorazili i ti, co se skryli před deštěm a do 20:30 jsme byli
kompletní, na chatě Manganu nikdo nezůstal. Večer nezbytné víno a pak už
regenerovat nožičky po namáhavé cestě.
10.7.2002
Dnes nebyl v plánů žádný centrální budíček. Každý vstal a vyrazil jak chtěl.
Opět se ale vytvořily obvyklé skupinky. Možností dopravy do přístavního městečka
Porto bylo několik. Pěšky až z Col de Vergio, popojet autobusem či nechat
)
se svézt úplně. Většina odešla pěšky. Cesta do Evisy (kde vysadil druhou skupinu
autobus) je příjemná, vede lesem, místy po kamenech, místy potokem :) Cestou je
)
možné potkat spoustu divokých prasat. Kromě samotné cesty je zajímavé místo
kousek před Evisou a to přírodní
koupaliště na říčce s kaskádami a tůněmi.
Ale bylo tam hodně lidí, takže koupání nic moc. Od tohoto přírodního koupaliště
vede naučná stezka do Evisy. Dozvíte se na ní (pokud umíste francouzky) něco o
korsických jedlých kaštanech, jedlých kaštanech a dáľe o jedlých kaštanech.
Kaštan byla původní dřevina, ale nyní je vytlačována mořskou borovicí.
Kaštanu je věnována v různých souvislostech téměř celá stezka.
Evisa je docela
pěkné městečko a místní obchůdky nás nalákaly k nákupu.
Z městečka se pak schází serpentinami (ten sestup je dlouhý a pěkně hnusný)
dolů do údolí Spelunca. Tady se dá opět cachtat v tůních a dále
po proudu se dají najít i místa na plavání.
)
|
)
|
)
|
)
|
Dále do Porta už cesta vede po silnici a tak jsme se nechali odvézt autobusem. Což ovšem neplatilo o všech, někteří nešli do Porta po silnici, ale odvážně si razili cestu makií, což je místní hustý křovinatý porost. Ze silnice bylo ještě vidět městečko Ota, pod které Porto patří. V Portu jsme se ubytovali v kempu, který byl od moře vzdálen asi tak 1 km (od našich stanů). A naštěstí se podařilo zajistit místa ve stínu (stálo to pár piv :) na slunícku by se fakt vegetovat nedalo. Po postavení stanů a vybalení věcí samozřejmě hurá k moři, na prohlídku města či na nákup do jednoho z místních supermarketů. V Portu je jediná, docela malá pláž, místy s kamínky a místy s pískem. Moře mělo velmi příjemnou teplotu, ale jinak se kromě slanosti ničím nepochlubilo, vlny nebyly skoro žádné. Po koupání byl čas na prohlídku města. Naprostou většinu budov tvoří restaurace, hotely a obchody. Obytných domů moc není. Ale bylo přece nutné obhlídnout, kde mají jaký jídelníček a zjistit, kam se někdy vydáme na večeři, na mořské potvory. Další atrakcí byly krásně kvetoucí oleandry a focení západu slunce.
)
|
)
|
)
|
11.7.2002
Na dnešní den byl naplánován výlet k majáku na Capu Rossu. Odjezd byl v příjemných 9:00. Jeli jsme po úzké silnici vinoucí se nad mořem a všechna protijedoucí vozidla uctivě uhýbala před naší Karosou (nic jiného jim nezbylo). Někteří z řidičů sice couvali do našeho směru, ale časem si svou chybu uvědomili a nacouvali správně. Projeli jsme městečkem Piana až na malé parkoviště u občerstvení odkud vedla cesta k majáku. Bylo docela vedro a sluníčko svítilo velmi intenzivně. Cesta nejprve klesala makií, ale nijak hustou, stále bylo vidět na moře. Kousek pod majákem byl malý opuštěný domek a pak už nás čekalo jenom závěrečné stoupání. Kruhová stavba sloužící pro navigaci lodí leží až na konci mysu a nyní už je pouze atrakcí pro turisty, svému původnímu účelu už neslouží. Nejdříve se zdálo, že se nahoru na maják nedostaneme, ale pak se objevila úzká chodba se zatočeným schodištěm vedoucím až na vrchol majáku. Byl shora krásný kruhový výhled, většinu prostoru zabíralo moře.
)
|
)
|
)
|
Po dostatečné relaxaci a pokochání se výhledem (a taky proto, že jsme se museli včas vrátit
k autobusu :) jsme se vydali na
cestu zpět. Vraceli jsme se stejnou cestou,
pouze bylo větší vedro, jelikož bylo už po poledni. Naštěstí se sem tam vyskytl
stín a ve stínu bylo příjemných 35 stupňů Celsia :)
)
)
)
Zpáteční cesta probíhala
stejně jako ranní, opět jsme na silnici měľi převahu. Odpoledne byl volný
program. Dalo se procházet se po Portu, jíst, číst knížku, spát, slunit se, koupat
se v moři, ... Večer vyrazili mnozí do místních podniků na ochutnávku místních
specialit.
12.7.2002
Dnes byla další dopolední procházka, protože na celodenní výlet bylo docela
vedro a taky už by se ani možná nikomu nechtělo. Opět jsme vyjeli autobusem
směrem na městečko Piana, ale zastavili jsme už před ním a vyrazili na krátkou
procházku na prohlídku
Calanches. Cesta mezi skálami nabízela výhledy na
zajímavé skalní útvary a opět na moře. Z odpočinkové krátké trasy jsme se
vrátili už v poledne a odjeli opět do Porta do kempu. Odpoledne byl opět volný
program. Dnes se moře konečně projevilo jako moře a prezentovalo, že umí i vlny.
Do dneška se totiž projevovalo tak akorát slanou vodou. Dnes to bylo jiné. Místy
více než metrové vlny už měly krásné hřebeny a pokud se lámaly na správném
místě pláže, měly už docela sílu. Dalo se v nich krásně vyblbnout. Plavání bylo
taky zajímavější, protože se plavalo nahoru a dolů podle momentální polohy
směrem k vlně :)
)
Na večer se Jardovi a Honzovi podařilo zajistit projížďku
lodí do rezervace Scandola.
)
Je to rezervace zahrnující kus pobřeží s útesy,
kde žije spousta zajímavých živočichů, hnízdí orel mořský a nesmí se tam rybařit
a potápět. Loď jsme měli pouze pro sebe a byla docela rychlá a krásně skákala po
vlnách. Jenom focení bylo místy náročné, protože nebylo jednoduché udržet
rovnováhu a ještě si nenechat objektiv zacákat vodou. Plavba trvala přibližně 2
hodiny a byla i s výkladem. Ovšem ve francouzštině. Ale v našem kruhu byli 2
schopní francouzštináři a tak jsme se i něco dozvěděli. Mořská nemoc nikoho
nepostihla, ač si někteří plavbu až tak neužili a byli rádi, že stojí na pevné
zemi. Ale mě se moc líbila, pobyt na lodi mi nijak nevadí.
)
|
)
|
)
|
)
|
)
|
)
|
)
|
)
|
Večer byl opět čas na návštěvu místních restauračních zařízení pro ty, co to včera nestihli. Mořské potvory jsou výborné, škoda jen, že jsme se v místních nabídkách úplně neorientovali. Ale vybrané pokrmy nebyly špatné a místní růžové víno taktéž :) Příjemný poslední večer, škoda, že už musíme zítra odjet.
13.7.2002
Ráno balíme věci do autobusu a v 8:00 vyrážíme do Bastie přes Col de Vergio a Corte. Do Bastie přijíždíme kolem půl jedné a máme tedy spoustu času, protože trajekt jede v 15:30 a musíme u něj být 1,5 hodiny před odjezdem. Takže je ještě čas na prohlídku města. Trajekt přijíždí se zpožděním a tentokráte je pěkně plný. Takže najít místa k sezení byl časem problém. Zdá se, že cesta ubíhá pomaleji, než minule, vzduch v trajektu je vydýchaný a všude je plno lidí. V osmé hodiny večerní konečně přijíždíme do Livorna a o půl hodiny později odjíždíme směrem na Florencii. Odtud po známé trase Miláno, Brenner, Innsbruck, Regensburg, Rozvadov, Plzeň a Beroun až do Prahy, kam dojíždíme další den ve 12:00. A tím naše pohádka končí :)
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}